S Josefem Lustigem jsem se potkala v rámci festivalu Bezručova Opava. Setkání to bylo velmi inspirativní a srdečné, proto jsem neváhala oslovit Pepiho, jestli by si ve svém nabitém programu neudělal čas na besedu u nás na gymnáziu. Okamžitě souhlasil. A tak se stalo, že během jednoho měsíce dorazil do Opavy podruhé.
Pepi Lustig, syn slavného otce, žije a pracuje v USA, kde učí na univerzitě, kromě toho je filmařem, scénáristou… je nositelem odkazu otce Arnošta, což musí být břemeno velice těžké, ale jak říká Pepi Lustig: „Člověk bez břemene by byl sám o sobě slabý.“
Téma Arnošta Lustiga, šílenství zločinů, jichž byl účastníkem a svědkem a z nichž se rozhodl vypsat, se stalo také námětem dokumentu Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky, jehož je Pepi autorem a který byl studentům promítnut. Pepiho vyprávění o údělu Arnošta a jeho rodiny bylo proloženo filmy, které vznikly podle povídek ze souboru Démanty noci. Snímky, které patří do zlatého fondu české kinematografie a vznikly v 60. letech, v éře tzv. nové vlny (F. Němec, D. Klein), daly možnost studentům srovnat text povídky a jeho filmovou adaptaci podléhající režijnímu záměru. V případě povídky Bílý i Druhé kolo se jedná o odlišnost poměrně výraznou.
Pepi Lustig je člověk velice živelný, sršící energií, s kterým okamžitě získáte pocit, že se znáte aspoň dvacet let, díky čemuž se také setkání se studenty, ač o tragických věcech, neslo ve velmi přátelském duchu. Věřím, že možnost setkat se a vyslechnout si člověka, který má mnohé za sebou a dokáže zprostředkovat závažné téma holocaustu svým osobitým způsobem, se stala pro všechny zúčastněné nezapomenutelným.
Autorka příspěvku: Mgr. Hana Nováková Sonnková